Touha po míru v této válce, která
jakoby nechtěla skončit, spojovala obyvatele německé národnosti Svaté říše
římské. Hlasy volající po míru, které se z Eilenburgu začaly ozývat po první
bitvě u Breitenfeldu roku 1631, zůstaly nevyslyšeny. Naděje na brzký mír
spojené s eilenburskou mírovou slavností, do dnešních dnů přežívajícím svátkem
"Reginenfest", se již záhy trpce nenaplnily. Pro čtyři jezdce
apokalypsy nastaly zanedlouho v Eilenurgu samotném i jeho okolí bohaté žně,
které trvaly téměř 15 let. Rostoucí touha po míru se odrážela v četných básních
a písních. Kompozice a verše dvou občanů Eilenburgu působivým způsobem
reflektují pocity tehdejších lidí. Naděje na brzký mír znovu zaplanuly roku 1645, kdy byl v obci Kötzschenbroda
uzavřen klid zbraní. Avšak teprve
eilenburský mír z března/dubna 1646 definitivně ukončil přímé ozbrojené střety
mezi Švédy a Sasy. Toužebné čekání bylo u konce. Mír!
V rámci výstavy je ve čtyřech
tematických celcích za pomoci působivých autentických exponátů zkoumána a
tematizována touha lidí, žijících v době této války, po míru, a to zejména na
příkladu města Eilenburgu. Zatímco
eilenburští v září 1631 hýřili při oslavách domnělého míru, ležely na městských
ulicích a náměstích stovky vojáků zraněných při krvavé bitvě u Breitenfeldu.
Péče felčarů však právě těm s nejtěžšími zraněními často spíše škodila než
pomáhala. Vystavený historický lékařský nástroj názorně ukazuje omezenou
schopnost tehdejší medicíny skutečně pomoci raněným. Používané prostředky a
postupy často přispívaly k významnému zkrácení životů trpících. Autentické zbraně
a vojenská technika dokumentují zdánlivě nekončící umírání v této válce.
Proti ničivým epidemiím této doby
byli lékaři bezmocní. V roce 1637 zkosil mor v Eilenburgu v průběhu několika
málo týdnů kolem 8000 lidí. Eilenburské církevní matriky jsou toho smutným
důkazem. Kromě kolektivních hrůzných zážitků výstava představuje i osudy
jednotlivců. Životní příběh duchovního Martina Rinckarta se jako Ariadnina nit
vine celým komplexem výstavy. Se svou téměř prvokřesťanskou životní filozofií
provedl svou obec hrůznými útrapami této evropské války. Sám ve své rodině
zakusil nekonečné zoufalství, smrt a zkázu. Díky své literární a hudební tvorbě
se stal hodnověrným svědkem válečných hrůz. Jeho chorál "Nuž Bohu
děkujme" z roku 1630 mu zajistil nesmrtelnost. Míru se dožil, dlouho se z
něj však netěšil. Zemřel jen několik týdnů po konci války roku 1648. Předtím
však stihl dát eilenburským důležité impulzy pro mírumilovnou budoucnost na
jejich další cestě dějinami.
Vystavené exponáty byly zapůjčeny subjekty z území
celé spolkové republiky. Výstavu doprovodí bohatý muzejně pedagogický program.
Mimo jiné se zaměřením na smrtící
hry.